Osamělá - Osamělá

Hleděla za ním, jak odcházel, nemohla se ubránit slzám, které jí tekly po tvářích. Už neměla ani sílu na něj zavolat. Odcházela její životní láska. Člověk, kterého bezmezně milovala. Nemohla tomu zabránit, jen se dívala, jak jí mizí před očima. Jak odchází do dáli. Proč ji opouští a nechává jí tu samotnou. Přes všechny slzy ani neviděla. Tekly jí jedna za druhou. S každou další slzou jí bylo hůř a hůř. Teprve teď si začala uvědomovat co se stalo. Jestli ho Voldemort zabije… Už ji nikdy nebude objímat a líbat. Už nikdy neucítí jeho dotyky. Jeho hlas. Neuvidí jeho oči. Jeho krásné smaragdově zelené oči. Dala se do usedavého pláče, nic nevnímala. Svět se s ní točil, čas ubíhal.

Hermiona jí tolikrát říkala, aby si neděla starosti, že se jí vrátí. Už tomu nevěřila. Ona měla Rona. Ale co měla ona, Ginny? Rok. Celý dlouhý rok ho neviděla. Ani nenapsal…

Seděla na kameni uprostřed rozlehlých polí, vítr jí zaplétal krásné, dlouhé rudé vlasy a šeptal jí do uší: „Život jde dál.“ Jen seděla, ani se nepohnula, začalo slabě pršet. Déšť jí smáčel vlasy a jako by milosrdně jí smýval slzy. Slunce zapadalo v rudo červeném odstínu, poslední paprsky prolétaly krajinou. A pak nastala tma a noc. Černá, bez hvězd, bez jediné naděje, že se vrátí. Studená i vítr přestal foukat. Déšť pršet. Byla to noc tichá, studená a přespříliš připomínající samotu a nicotu.
Neměla už sílu se ani pohnout, byla jí strašná zima. Necítila nohy ani ruce. Už snad nebyla ani na tomto světě. Před ní se otevřela vysoká brána, z které vycházela oslepující záře. Vstala a vykročila k ní. Z brány ze ozývala nádherná hudba plná soucitu. Postupovala stále blíž a blíž. S každým krokem jí bylo stále líp. Nepospíchala, šla pomalu a klidně. Okolo ní se rozprostírala běloba zářící čistotou. Opouštěly jí všechny pozemské myšlenky. Strach, zklamání, touha, ale i jiné pocity. Když došla k bráně, byla úplně bílá a čistá, čistá jako všechno okolo. Na okamžik se zastavila. Naposled jí ovanul vánek…Něco jí zašeptal do uší a odletěl. Na jejích ústech se objevil úsměv a bez ohlédnutí vkročila do brány.

Hermiona běžela za Ginny na její oblíbené místo. Nevěděla proč, ale tušila, že tam bude. Pak jí uviděla seděla na kameni zády k ní.
„Ginny, on je tady, vrátil se!“
„Ginny haló, na co čekáš, on ho zabil!“
„Ginny?“zvolala se záchvěvem v hlase Hermiona.
Otočila jí. Její oči byly zavřené a na tváři se rýsoval spokojený úsměv.
„Umrzla…“ pomyslela si Hermiona. Mávla hůlkou směrem k tělu Ginny a to se vzneslo do vzduchu.
Než odešla všimla si malé rýhy na kameni. Rýhy ve tvaru slzy.